Všichni si jistě pamatujeme staré doby, kdy jsme jako děti hrály tituly jako DOOM nebo Duke Nukem, u kterých jsme strávili možná i stovky hodin hraní. Staré počítačové sestavy typu „486“ byly výdobytkem moderní civilizace a pořizovaly se za vysoké částky a několika měsíční platy. Ovšem poté počítačům přišel výrazný konkurent v podobě Nintenda či Playstationu, které poskytly hráčům-uživatelům nové možnosti. Najednou stačilo mít starý stolní počítač na brouzdání po internetu či psaní a práci, ale tyto konzole jsme si již mohly připojit standarně do televize bez instalací a hra se elegantně spouštěla z CD či později DVD. Co tedy bylo pro hráče příjemnější? Najednou stáli před Sofiinou volbou, kterou jim nejenom tvůrci her připravili.

Základním kamenem úrazu pro počítače se stalo překvapivě softwarové rozhraní, nikoliv hardware. To, že již najednou hráč mohl bez nutnosti instalace rovnou hrát, bylo pro konzolovou komunitu nespornou výhodou. Také zde odpadala nutnost řešení grafických karet, které jste jako počítačový hráč musel přizpůsobovat aktuálnímu hernímu průmyslu a trhu. Konzolový hráč si sice připlatil, nicméně hraní měl elegantní a bez technických komplikací, tedy většinou. Konzolím znatelně pomohla také kooperace, kdy se hráč nemusí přes počítačové servery kolikrát i těžce logovat, ale zkrátka ve hře vytvoří s kamarádem profil, vezmou ovladače a hrají. Konzole nové generace jako je Playstation 4 či Xbox One mají dnes samozřejmě i přístup na internet a síťové hraní je samozřejmostí.

Co ovšem drží počítačový herní průmysl, je stálá a početná komunita hráčů, kteří zkrátka považují počítač za multimediální přístroj, který vám obstará veškeré technické potřeby. A do toho si samozřejmě můžete i poctivě „zapařit“. Tedy uvidíme, co za technické inovace přijde s nástupem Playstation 5, nicméně konzole se počítačům stávají čím dál více vyrovnaným soupeřem.